V letech 1945–1948 se rozhodovalo o dalším osudu Československa. Komunisté neměli zpočátku jasno v tom, jakým způsobem převezmou moc. Krátkou dobu byla „ve hře“ také tzv. specifická československá cesta k socialismu.
Komunisté si těsně po osvobození v roce 1945 vydobyli vedoucí postavení, zatímco demokratické síly byly zatlačeny do defenzivy a nemohly se spolehnout na účinnou pomoc žádné ze západních velmocí. Komunisté věděli, že chtějí v blíže neurčené budoucnosti převzít veškerou moc, nicméně neměli ujasněno, jak k tomu dojde a jaké prostředky budou nakonec použity. V poválečné době, kdy ještě spolupracoval vítězný antifašistický blok – tedy Sovětský svaz a západní mocnosti –, se otevírala možnost specifické cesty k socialismu, kterou sám zmínil i sovětský vůdce Josif Stalin.
Podle něj neexistovala pouze jediná cesta k socialismu, která by byla násilná jako v roce 1917, kdy bolševici převzali absolutní moc ve válkou zdevastované zemi. Stalin hovořil o cestě bez diktatury proletariátu, přičemž tento způsob převzetí moci zmiňoval nejen v souvislosti s Československem, ale také s Jugoslávií a dalšími zeměmi. U Jugoslávie je však třeba dodat, že její vlastní cesta, založená na silné účasti komunistického odboje a osvobození země bez přímé vojenské pomoci Sovětů, vedla později ke stranickému a ideologickému rozchodu s Moskvou.
Sám Stalin neměl bezprostředně po skončení války jasno v tom, jaké režimy mají vzniknout v jeho vlivové sféře, pozdějším sovětském bloku. Požadoval, aby v těchto státech existovaly režimy, které budou Sovětskému svazu nakloněné a kompatibilní s jeho představami o výkonu politické moci. To v Československu platilo. Někdy se hovoří o tom, že teoreticky mohl být v československém případě možný model finlandizace, v praxi to však vylučovala zejména geografická poloha země, síla komunistické strany a role Československa ve středoevropských geopolitických plánech Sovětů. Koncept, který bylo možné uplatnit ve Finsku, tak nebyl reálně přenositelný do československých podmínek.
Za většinu národa
Předseda KSČ Klement Gottwald a pozdější premiér se po přesvědčivém vítězství komunistů v parlamentních volbách roku 1946 domníval, že v příštím hlasování, plánovaném o dva roky později, je KSČ schopna dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů a převzít tak moc pokojným způsobem, tedy bez použití silových prostředků. V lednu 1947 Gottwald v souvislosti se specifickou cestou k socialismu vytyčil heslo „za nadpoloviční většinu národa“, na které se KSČ nadále orientovala.
Zůstává však otázkou, zda si vedoucí komunističtí představitelé tuto možnost skutečně osvojili – tedy zda byli ochotni přijmout cestu k moci bez diktatury proletariátu a násilných metod. V KSČ působila řada radikálů, mezi něž patřili například šéf odborů Antonín Zápotocký, ministr zemědělství Julius Ďuriš či ministr informací Václav Kopecký. Ti shodně prosazovali radikální likvidaci demokratických stran jako politické síly a nehodlali se řídit striktními parlamentními pravidly. Gottwald sám k těmto radikálům nepatřil a musel tyto nálady ve straně často krotit, a to až do podzimu 1947.
Zdrcující kritika
Specifická cesta k socialismu však měla šanci pouze za předpokladu, že se svět nerozdělí do dvou znesvářených táborů. Poválečná spolupráce antifašistického bloku se postupně rozpadala a Stalin ustupoval od své původní představy různých cest k socialismu bez diktatury proletariátu. Zásadní změnu tohoto postoje potvrdilo první zasedání Informbyra komunistických stran v září 1947 – v podstatě obnovené Komunistické internacionály – kde sovětský ideolog Andrej Ždanov podrobil komunistické strany, včetně KSČ, zdrcující kritice za to, že příliš spoléhají na parlamentní prostředky a aritmeticky počítají hlasy místo mobilizace mas k definitivnímu převzetí moci.
Závěry Informbyra vyzněly pro KSČ jako jasná směrnice a Gottwald se svými spolupracovníky se začali orientovat na mimoparlamentní prostředky politického boje. Významnou roli sehrál také strach z osudu francouzských a italských komunistů, kteří byli v roce 1947 vyloučeni z vlády. Taktika KSČ zahrnovala posílení role odborů, masových organizací, pořádání demonstrací a vysílání dělnických, rolnických a dalších deputací do parlamentu. Pokud byli komunisté ve vládě přehlasováni demokratickým blokem, snažili se těmito prostředky vynutit změnu rozhodnutí, což následně prezentovali jako „hlas lidu“.
V návaznosti na tyto změny se KSČ ještě intenzivněji zaměřila na své politické oponenty. Evidenční odbor ÚV KSČ v čele s Karlem Švábem, později popraveným v procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, shromažďoval kartotéky demokratických politiků včetně jejich charakteristik. Do nekomunistických stran byli nasazováni agenti, včetně tajných členů, kteří pravidelně informovali o vnitřním dění. Zvláštní pozornost byla věnována přípravě kompromitujících materiálů. Komunisté nechali odposlouchávat i Pražský hrad, takže měli přehled o záměrech prezidenta Edvarda Beneše, a sledovali rovněž vybrané politiky.
Opouštění specifické cesty k socialismu
Na podzim 1947, s rostoucím politickým napětím v zemi, začali komunisté specifickou cestu k socialismu postupně opouštět a byli připraveni použít k převzetí moci všechny dostupné prostředky. Přesto Gottwald nadále věřil, že KSČ dokáže v parlamentních volbách roku 1948 získat nadpoloviční většinu hlasů. Jiní vysoce postavení komunisté však tento optimismus sdíleli méně, neboť interní průzkumy naznačovaly, že strana by mohla získat dokonce méně hlasů než v roce 1946. Ve straně proto sílily radikální nálady a volání po „rychlém mocenském řezu“.
Gottwald měl kromě voleb v záloze i další varianty, jak dosáhnout mocenského monopolu. Preferoval scénář, v němž by v nekomunistických stranách došlo k vnitřním převratům. Komunisté zde měli své „spící buňky“, které se měly v případě krize aktivizovat a převzít vedení stran. Tento plán se však do února 1948 nepodařilo uskutečnit a vedení národních socialistů, lidovců i slovenských demokratů zůstávalo v rukou antikomunistických představitelů řádně zvolených stranickými sjezdy.
„Málo revoluční“ únor 1948
Únor 1948 definitivně rozhodl o otázce moci. Komunistům k jejímu převzetí výrazně dopomohly nezákonné praktiky, jako bylo obsazování nekomunistických sekretariátů bezpečnostními složkami, zatýkání nižších stranických funkcionářů, zajištění některých poslanců navzdory jejich imunitě (například Oty Hory a Vladimíra Krajiny, kteří byli později propuštěni po intervenci Edvarda Beneše), mobilizace závodů, Lidových milicí a silný nátlak ulice na prezidenta. Proti této mašinérii neměly nekomunistické strany, které byly během několika dní rozvráceny, reálnou obranu.
Komunisté převzali absolutní moc ve státě a následné květnové volby se konaly s jednotnou kandidátkou, v níž měla KSČ předem zajištěnou většinu křesel v poměru 7:3. Za zmínku stojí, že ačkoli se komunisté opájeli čerstvě nabytou mocí, Sovětský svaz jejich postup v únoru 1948 poměrně ostře kritizoval. Podle Moskvy byl převrat málo revoluční a některé kroky KSČ představovaly riskantní odchylku od doporučené taktiky.
O specifické cestě k socialismu se sice ve stranických dokumentech ještě určitou dobu hovořilo, avšak stále méně a spíše ze setrvačnosti. Realita byla taková, že se plně prosadil totalitní model vládnutí, který trval více než čtyři desetiletí a přinesl s sebou všechny negativní důsledky s tím spojené.
Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek, Bundesarchiv, Bild 183-R90009 / CC-BY-SA 3.0